Každý z nás byl jednou dítě, ale pravdou je, že když jednou vyrosteme, tak už je těžké se znova vžít do role dítěte. Období vývinu člověka je velmi fascinující a v každé fázi je úplně jiné. Není jen rozdíl mezi tím jak prostor kolem sebe vnímá dítě a dospělý, ale také záleží na daném věku dítěte. Batole se na svět dívá diametrálně rozdílnýma očima než školák.
Člověk, který navrhuje veřejné prostory by si těchto rozdílností měl být vědom a pracovat s nimi. Není dobrá cesta ve městech vytvářet izolované prostory pro děti a ještě ani v rámci nich neuspokojit potřeby všech věkových kategorií dětí. Děti v rámci hry získávají mnoho klíčových zkušeností a dovedností pro život. Například když si hrají s ostatními dětmi, tak se učí týmové spolupráci, když si staví svůj bunkr z přírodních materiálů, tak poznávají základní fyzikální vlastnosti materiálů a tak dále. Pokud dětem přímo vytvoříme domečky na hraní a osamostatníme je, tak sice se děti nějaké věci naučí, ale promarníme příležitost jim toho dát mnohem víc.
Vytvářením dětských hřišť, které jsou oplocené a všude mají gumové povrchy, aby se dítě nezranilo, nevytváří dětem adekvátní zkušenost kterou potřebují. Děti se také musí naučit jak se vypořádat s přirozeným nebezpečím jako je například spadnutí na kolena na asfaltu, což vede k odřeninám. Zkušenost je nepřenositelná a i když by rodiče nejradši své dítě stále nosili v bavlnce, tak dřív či později se dítě musí naučit, že oheň pálí a zem je tvrdá. Není dobré na děti úplně přestat dávat pozor, ale přehnaná starost může být často i stejně škodlivá jako žádná. Děti vnímají svět jinýma očima a potřebují si zažít mnoho zkušeností, svět poznávat všemi smysly a proto je bezesporu důležité veřejný prostor nastavovat tak, aby byl obyvatelný pro všechny uživatele bez ohledu na jejich věk a dovednosti.